Těhotenství po IVF - moje těhotenství

Ano, po IVF. Přesně toto jsem si zadávala do vyhledávače já, když jsem chtěla najít nějaké informace. On totiž rozdíl v průběhu těhotenství je hlavně na začátku. Ale je hodně důležité si uvědomit, jak moc jakých léků jste měly a že každá to máme jinak. 

O mé cestě k těhotenství si můžete přečíst v následujících článcích: 

Mimochodem, jestli těhotenství po IVF nebo po KET (embryotransfer ze zmraženého embrya), je jedno. Všechny příznaky, které zmíním se týkají opravdu těch prvních 3. - 4. týdnů těhotenství, toho úplného začátku.

Píšu to záměrně takhle, protože já jsem měla léků/hormonů hodně, takže pak už jsem věděla, že některé příznaky, které někdo považoval za "jisté těhotenství" těhotenstvím vůbec nebyly, ale byly vedlejší příznaky právě těch léků. 

A hned takhle na začátků můžu říct, že když jsem tedy opravdu otěhotněla, tak jsem skoro žádné příznaky na začátku neměla ;)



V podstatě každé těhotenství po IVF se hodnotí jako rizikové a dosti ženám je třeba doporučeno zůstat doma. Prosímvás, doporučeno, ne nařízeno. Při prvním IVF jsem si vzala 3 dny dovolenou a byla doma - chyba.. hodně jsem se na sebe zaměřovala a vzhledem k tomu, že jsem do tří dnů měla křeče, bylo o o to horší, že jsem měla potřebu to hrozně zkoumat. Je samozřejmě něco jiného, pokud pracujete s chemikáliemi, taháte těžké věci nebo prostě děláte práci, která se moc s těhotenstvím neslučuje, ale pokud sedíte u počítače, tak vám nic nebrání jít do práce. Pokud vám doktor vysloveně neřekne, že musíte ležet (a to se prý doporučuje ženám spíše kolem čtyřicítky nebo s nějakou závažnější nemocí), tak ležet nemusíte. Každopádně potom už jsem doma nezůstávala. Začala jsem v hlavě razit heslo, že jestli se to má uchytit, tak se to uchytí. Jestli se to neuchytí, tak embryo nebylo dostatečně silné a třeba by nastaly problémy pak. 

Moje doktorka mě od začátku snažení uklidňovala, že pokud se to uchytí, tak udělají všechno pro to, aby se to udrželo. Je pravda, že jsem byla kontrolována mnohem více než "běžná" těhotná. 

Určitě je to o tom, co si nastavíte v hlavě, a to už hned na začátku, když už na to IVF jdete. Jak jsem již psala v článku o samotném IVF, po prvním neúspěšném transferu jsem se zhroutila, protože jsem to prostě nečekala, ačkoliv jsem měla... A lékařka mi hodně kladla na srdce, ať to začnu brát jako léčbu, že prostě v mém případě čím více IVF, tím lépe tělo bude reagovat. 

Musíte se obrnit trpělivostí, protože kdo si neprošel tím čekáním - neví. Rady "hoď se do pohody", "nemysli na to", "najdi si nějakou zábavu", "uvidíš, ono to uteče" - to je všechno sice hezký, ale kdo si tím prošel ví, že na to nejde nemyslet, dá se rozptýlit, to ano, ale zapomenout na to fakt nejde.. ;) 

Výhodou i nevýhodou je určitě to, že víte, kdy si máte udělat těhotenský test. Řekla bych, že většina žen to nevydrží a začnou si testy dělat dříve než ten 11.-14. den po embryotransferu. Pravdou je, že pokud třeba někdo čeká dvojčata, tak se to může projevit dřív, ale fakt záleží, není tam žádná jistota. A přesně v tomhle případě je třeba lepší, když do práce chodíte a obecně něco děláte (tj. nesedíte doma), protože vám to uteče mnohem rychleji. 
Co si budeme povídat, vidíte tu čárku i pomalu tam, kde prostě fakt není. Každý stín vám přijde jako ta čárka. Já si třeba pamatuju, jak jsem přinesla manželovi test, kde ta čárka byla vidět jen v určitém světle a chvilkami vidět ani nebyla, a ten mi samozřejmě řekl, že nic nevidí a já z toho byla jen smutná... Je to ale opravdu tak, že pokud tam ta čárka (i kdyby jen duch, což ze začátku je) je, tak ji uvidíte a další dny bude jen sílit. Taky když jsem manželovi přinesla test, na kterém ta čárka opravdu byla (už jsem byla těhu), tak mi řekl:"I JÁ to vidím!!" :D  

Když jsem měla ten embryotransfer, po kterém to vyšlo, tak jsem testovala 11.den po, protože to vycházelo na víkend, na neděli - nechtěla jsem totiž si dělat test ráno před prací, chtěla jsem být doma s manželem, ať už by výsledek byl jakýkoliv. A ano, byl tam duch. A ano, dobře, že jsem si ten test nedělala před prací, protože pak jsem hodinu v kuse brečela a nemohla se uklidnit - nemohla jsem tomu uvěřit.  

Samozřejmě, smutná pravda je, že ani ta čárka vždycky neznamená, že těhotenství dopadne, tohle by bylo na úplně jiný článek, ale to je pak právě to, proč s pozitivním těhotenským testem přichází strach. Kdo si třeba prošel biochemickým těhotenstvím ví, že ta druhá čárka je prostě možnost těhu, ne jistota (uvádím tento příklad, protože biochemické těhotenství mi přijde poměrně časté...). Také je možné, že někomu se test ukazuje jako pozitivní kvůli neodeznělému Pregnylu, což se samozřejmě u přirozeného početí jen tak nestane. 

14. den po transferu, po kterém jsem byla těhotná, jsem jela autem na výlet do zahraničí, takže jak vidíte, je pouze na vás, jak se rozhodnete naložit s tím "rizikem". Já jsem to konzultovala se svojí doktorkou, a ta mi vysloveně řekla, že pokud se cítím dobře, není důvod něco odkládat, a já si zase vzpomněla na svoje heslo "pokud to dopadnout má, tak to dopadne". 

Tím, že jsem testovala v neděli, tak hned v pondělí jsem volala do svého reprodukčního centra, kdy můžu přijet na krev, řekli mi úterý ráno a hned v úterý odpoledne jsem věděla, že jsem těhotná. 

V případě IVF asi nemůžete úplně čekat, že byste dělala manželovi/přítelovi překvapení, zda jste/nejste těhotná. Pokud to fakt není hned napoprvé a pokud už to nějakou dobu trvá (jako v našem případě), tak na to ani nemáte nervy. Sama jste dost napjatá, a ta druhá čárka na testu pro vás v tu chvíli znamená celý svět, svoje emoce neutajíte (no dobře, možná ano, pokud je partner zrovna někde na služebce a nechcete mu to telefonovat ;)). 

Když se moje IVF povedlo, tak jsem byla hrozně v pohodě a některé věci si ani moc neuvědomovala, že dělám - třeba jsem druhý ten po transferu zvedla skoro pětiletou neteř a točila s ní, vůbec mi nedošlo, že jsem po zákroku. 2x krátce po transferu jsem usnula na matračce v bazénu na sluníčku (ne, není to únavou, běžně na sluníčku v bazénu usínám :D).. 

A teď ty "jisté", "typické" první příznaky těhu, na které po IVF nemůžete spoléhat - je nutné si uvědomit, kolik hormonů v sobě máte a spousta příznaků způsobují jenom a pouze ty hormony, proto vás to mate:

Nateklá/větší/bolestivá/žilnatá prsa. Když jsem nebyla těhotná, měla jsem všechno, když jsem opravdu těhotná byla, neměla jsem nic. Pamatuju si, jak mi na prsu vystoupila jasně viditelná žíla, kterou jsem tam před tím neměla, ale těhotná jsem nebyla. Takže rozhodně citlivější prsa nic neznamenají. 

Velká únava hned na začátku. Já jsem ji neměla. Možná to taky bylo tím, že bylo léto a já dost času trávila venku, měla jsem dobrou náladu a nepotřebovala být zachumlaná v peřině doma. Nemůžu si pomoct, ale podle mě počasí to strašně ovlivňuje. Je teda pravda, že jsem aktivní v průběhu celého těhotenství, ale vysloveně únava přišla až později, určitě ne na úplném začátku, že bych si řekla, že je to příznak. 

Čirý výtok. No, kdo to zažil, tak ví, o čem píšu. Máte pocit, jako kdybyste si učůrly, ale přitom nic :D Nebo výtok fakt je, ale je to prostě jako voda. Zase, může to být, ale nemusí to být příznak. Já jsem měla tento výtok pokaždé, i když jsem těhotná vůbec nebyla. 

Přecitlivělost na pachy. U někoho je to hned na začátku, u někoho až později. Já zase byla ten případ, kdy jsem začala být přecitlivělá až později. Ze začátku mi nic nevadilo. 

Zvracení/nevolnost/nechutenství. Zase, první týdny nebylo nic, až potom přišly nevolnosti a nechutenství. Za celou dobu jsem zvracela pouze 2x, a to vím jistě, že to bylo z jídla, které mi nesedlo. Ale nevolností a nechutenství jsem si užila až až. Rozhodně to ale není příznak, protože z těch hormonů, které jsem měla, mi občas bylo dost blbě a rozhodně jsem tehdy těhotná nebyla.

Bolest břicha. Tohle je podle mě hodně individuální téma. Já jsem měla tolik léků, že jsem od doktorky věděla, že pokud mě začne bolet nebo jakoby táhnout břicho, tak je něco špatně. Kdo tolik léků nemá, tak se to považuje za normální. Kolikrát tu ženu bolí břicho skoro celé těhotenství, ale jinak je vše v pořádku. Takže to bych určitě za příznak nepovažovala. Já jsem měla 7.- 8. den takový tlak v břiše, ale ne bolest.  

Krvácení. Někdo říká, že slabě zakrvácel pár dní po transferu a bylo to uhnízdění embrya. Já jsem to třeba neměla. Každopádně určitě bych se kvůli krvácení okamžitě nehroutila, je spousta žen, které i přes krvácení v těhotenství úspěšně dítě donosily. Samozřejmě, a teď se omlouvám za podrobnosti, pokud z vás padají kusy sliznice, tak tam bych to úplně nadějně neviděla, ale stejně bych šla raději k lékaři. 

Výkyvy nálad. Tak tady na to bych se vůbec nezaměřovala, protože ať jste měly léků jakékoliv množství, pořád jsou to hormony a rozhodně to žádný jistý příznak není. 

Kovová pachuť v puse. Neměla jsem vůbec, takže ani pořádně nevím, jaké to je. 

MOJE TĚHOTENSTVÍ


Jak už z předchozích článků víte, tak jsme se snažili o miminko skoro tři roky a pravdou je, že nám to připadalo už dlouho. Já vím, že je spousta párů, kteří se snaží o dítko o hodně déle než my, ale jsou také páry, které vlastní dítě nebudou mít bohužel nikdy, ale tady píšu pouze o nás. 

Těhotenský test jsem si dělala 11. den po embryotransferu - byla to neděle a já nechtěla nechávat testování na pracovní den. Ve chvíli, kdy jsem se koukla na test a viděla tam tu slabou druhou čárku - slabou, ale jasně viditelnou, tak jsem byla v hrozném šoku. Asi jsem to prostě nečekala. Víte, když už si děláte za tu celou dobu už asi stopadesátý test a jsou pořád negativní, tak si prostě ani neumíte představit pozitivní těhotenský test - VÁŠ test. Dobrou hodinu jsem u manžela v náručí probrečela - znáte ten pocit, když jste na něco hodně natěšené a prostě pak přestanete ovládat emoce? Tak to je přesně ono. Leželi jsme v posteli a nemohli uvěřit.

Hned další den jsem volala do reprodukčního centra, že mi asi vyšel pozitivně těhotenský test, takže bych ráda na krev. A v úterý ráno jsem jela na krev. Dokud mi nezavolali výsledek, nemohla jsem ten den ani jíst, v hlavně se mi točila spousta myšlenek a hlavně strach, aby to tentokrát opravdu vyšlo. Výsledek mi byl potvrzen.

A tím to začalo. Nové a nové strachy. Hlavní strach o to, aby to moje tělo vydrželo a dítě v pořádku donosilo.

Hned po embryotransferu jsem žádné příznaky neměla. Nebo takhle, 7.- 8. den jsem měla takový zvláštní tlak v břiše, jenže to prostě nevíte, čemu přisuzovat. Nekrvácela jsem, bolestivé to také nebylo. A to je přesně to, co jsem psala výše - je spousta příznaků, které by se daly vyčíst jako příznaky těhotenství, ale doopravdy jsou způsobeny hormony a léky, které berete, takže to vlastně žádný příznak být nemusí. A tím jsem se také tentokrát řídila. Bylo krásné počasí, já si užívala sluníčka, bazénu, chodila jsem normálně do práce, volno jsem si nebrala, přijeli známí, takže jsem se opravdu nezaměřovala na počítání dní do těhu testu. Navíc jsme plánovali výlet do zahraničí, takže to opravdu uteklo jako nic.

V 5. týdnu těhotenství jsem byla na kontrole u doktorky a dostala jsem injekce do břicha na 14 dní. Léky, které jsem měla, stačily na udržení embrya a prvotní vývoj, ale tělo dostávalo zabrat a dávalo o sobě znát. V 6. týdnu jsem měla takové divné táhnutí břicha. Nebyla to vysloveně bolest, ale prostě fakt jako kdyby mě něco zevnitř tahalo. Vzhledem k mým dávkám léků jsem věděla, že nic takového nastat nemá. Hned jsem kontaktovala přes sms doktorku, a ta mi napsala, abych zvýšila dávku jednoho léku. Za pár dnů jsem k ní šla na kontrolu a ona mi ukazovala čáru na ultrazvuku, která pro mě znamenala hrozící potrat. Pochválila mě, že je dobře, že jsem jí hned napsala, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Uf. To vás vyděsí. Ty zvýšené dávky léků jsem brala až do a chvíli ve čtvrtém měsíci těhotenství. 

Na přelomu 5. a 6. týdne na mě začala padat únava, byly dny, kdy bych nejraději jenom ležela, ale chodila jsem normálně do práce, takže jsem občas takhle ležela o víkendu. Ale nebylo to nic kritického. Chodila jsem spát dřív, už kolem 22 hodiny (a to jsem obvykle chodila kolem půlnoci, často i později).

Někdy od 7. týdne mi začaly nevolnosti a nechutenství. Nezvracela jsem. Za celé těhotenství jsem zvracela pouze 2x, a to ještě na 100% vím, že z jídla, které mi nesedlo. Ale nechutenství bylo řádné. Nechtěla jsem nic, často jsem byla skoro celý týden na bílým pečivu + máslo/gervais/lučina + Cola. Také jsem si často dělala suché těstoviny se sýrem + Cola. Cola docela pomáhala. Ale samozřejmě, taky ty první měsíce jsem právě kvůli takové stravě nejvíc přibrala. Kromě bílého pečiva jsem měla hrozné chutě na sladké. Marmelády, čokolády, dortíky. A to já fakt nejsem člověk, který by si vyžíval ve sladkém. Dám si něco ráda, ale ne v takovém množství. Jenže jsem byla ráda, že na něco mám chuť, tak jsem se neomezovala. Kolikrát byly dny, kdy jsem nesnědla skoro nic, protože jsem měla ke všemu odpor. Mimochodem, měla jsem asi 2 měsíce odpor ke kávě, kterou jsem jinak pila ve velkém. Nemohla jsem ji ani cítit (a když chodíte do práce, kde každý kávu pije, je to docela těžké ;). Vždycky jsem si oběd nosila do práce z domova a najednou jsem nemohla, protože jsem nevěděla, co si vlastně další den budu moci dát, aby mi nebylo blbě...

Už od začátku se mi začaly zvětšovat prsa. A to pro mě bylo asi nejhorší. Narovinu můžu říct, že za těch pár let na hormonech jsem i tak bojovala s váhou a ve výsledku doktorka mě ještě pochválila, že jsem vypadala tak, jak jsem vypadala, protože tělo bylo totálně rozhozené. Ale v těhotenství se to spustilo naplno. Nevolnosti + nechutenství + hormony a začala jsem přibírat. Nejvíce na začátku, pak se to nějak zastavilo, protože jsem zase začala jíst normálně. Co pro mě ale bylo nejhorší - prsa. Začaly se mi zvětšovat už od nějakého 5. týdne a postupovalo to dost rychle, takže jsem si musela koupit novou podprsenku, a po chvíli zase novou. Ačkoliv jsem byla i z období před těhotenstvím se poctivě mazat celé tělo (mám suchou kůži), tak ačkoliv v těhu jsem se mazala i 2x, samozřejmě to nezabránilo vzniku strií, takže prsa mám celá ve striích. 

Co se týká bříška, strie nepřicházely poměrně dlouho, tak jsem se radovala, ale pak se najednou prostě objevily. Nejdříve jsem z toho byla nešťastná, ale pak mi rychle docvaklo, že se mám radovat vůbec z toho, že jsem těhotná, ještě abych řešila nějaké strie. Blbý bylo akorát to, že jak se mi prsa hrozně rychle zvětšovaly, tak o to horší bylo, že jsem se cítila strašně nekomfortně, svědilo to, takže podprsenky byly utrpením. Večer, když jsem přišla z práce, tak to byla vždycky hrozná úleva, když jsem mohla odhodit spodní prádlo a pořádně se poškrábat :D

Obecně ke striím musím říct, že na krémy prostě nevěřím. Je to hodně o genetice, váze a hormonech, takže ani nejdražším krémem vzniku strií nepředejdete, pokud mají vzniknout... 


Ačkoliv je to zvláštní, v práci si rostoucího bříška nikdo nevšiml. Pravdou je, že jak jsem přibrala už kvůli hormonům dříve, tak jsem se naučila bříško maskovat. Někdy od 14. týdne už to maskování bylo náročnější, takže jsem věděla, že už to říct musím. V práci jsem to tedy řekla ve 4. měsíci a značně se mi ulevilo - už jsem to nemusela skrývat a hodně věcí bylo o dost jednodušších - minimálně to, že jsem se mohla se pohodlně obléknout.

Někdy v 19. týdnu se mi začalo tvořit mlezivo a téct. Nebylo to nic extrémního, dělo se to spíše v noci a poznala jsem to podle toho, že jsem se probudila do mokra :D Tj. pod prsem jsem měla mokrý kruh. Já totiž nejčastěji spím pouze v kalhotkách, takže to pro mě bylo dost zvláštní. Každopádně jsem byla pro jistotu poslána na sono prsou, abychom se ujistili, že je vše v pořádku. Šlo totiž ještě o to, že to vytékalo pouze z jednoho prsa. Lékař mi vysvětlil, že s takovými dávkami hormonu, které jsem měla se vůbec nediví, že se mi to začalo tvořit takhle brzo, že i normálně ženy v době těhotenství v sobě mají hodně hormonů a já ještě spoustu do těla vpravovala uměle. Uklidnil mě, tak jsem to přestala řešit. Nevytékalo toho nijak velké množství, takže jsem pak byla v klidu.

Ve 21. týdnu mě postihla strašlivá bolest břicha - těžko se to vysvětluje, ale nebyla to typická bolest břicha jako například při menstruaci nebo když něco špatného sníte, ale byla to bolest jako když se vám roztahují vnitřnosti - nemohla jsem stát, sedět, vstát, posadit se - prostě nic - bolel mě každý pohyb... Byla jsem u doktorky, a ta mi bohužel jen řekla, že to musím vydržet, že se tělo připravuje na porod a že je to prostě opravdu roztahování. To nejhorší trvalo tak 4 dny, pak se bolest zmírnila.

Ve stejném období, cca 21. týden se mi začaly děsně mastit vlasy a trvalo to asi tak měsíc. Jestli před tím jsem si v klidu nemyla vlasy 4-5 dní, tak teď jsem si musela mýt vlasy každý den nebo maximálně ob den, bylo to hrozně vidět. Za měsíc to přestalo a já mohla zase fungovat jako před tím.

Až někdy ve 22. týdnu jsme se dozvěděli pohlaví dítěte. Pořád byla blbě otočená a my jsme zrovna docela pohlaví vědět chtěli ;) Jakože někdo nám pak už říkal, ať si to nenecháme říct, když už se nám nechce ukázat, ale my jsme překvapení nechtěli. Samozřejmě, že bychom milovali kluka stejně holčičku, ale oba jsme chtěli holčičku. Manžel už teda potom říkal, že je mu to jedno, ale já jsem si prostě strašně přála holčičku. A ano, i tady si uvědomuju, že máme být prostě rádi, že vůbec to dítě mít budeme, ale já jsem prostě vždycky snila o holčičce, takže jsem si nikým nenechávala zkazit radost.

Ačkoliv chutě na sladké tak nějak držely po celou dobu těhotenství, tak jsem to nijak nepřeháněla, takže i test na těhotenskou cukrovku dopadl dobře a já se nijak omezovat nemusela.

Ve 27. týdnu mi začaly otékat ruce. Ale pořád to bylo takové, že to bylo jenom ráno a večer, přes den to bylo v pohodě. Ruce mi trochu brněly, ale nebylo to zase tak strašné. Cítila jsem, že už mi otékají i nohy, ale pořád se to dalo, nebylo to tak strašné.

Ve 30. týdnu mě začalo trápit pálení žáhy. Ano, sem tam se objevilo i před tím, ale občas, teď už to bylo horší. Nejdříve mě zachraňovalo studené mléko, pak jsem přešla na Rennie. Ve 36. týdnu Rennie už nepomáhalo vůbec, takže mi doktorka předepsala Omeprazol, který zabral krásně. 

Od 30. - 31. týdne se mi také hodně zhoršily otoky. Tři prsty na pravé ruce mi brněly skoro pořád, přes celý den a ve 34. týdnu mi v podstatě ty tři prsty skoro znecitlivěly. Musela jsem být hodně opatrná, hlavně ráno, když jsem si třeba brala skleničku, abych ji udržela. Hned po probuzení jsem ani nedala ruku v pěst, prostě to kvůli oteklosti nešlo. Nohy se taktéž zhoršily. Na pracovní akci jsem si musela vzít lodičky a baleríny od ségry, o velikost větší, protože do své velikosti jsem se nevešla. Ve 36. týdnu jsem v podstatě nevěděla o tom, že mám kotníky :D Těšila jsem se na to, že na mateřské budu nosit jenom válenky (UGG a podobně) a jaká to bude pohoda, než jsem zjistila, že i do nich se blbě s těmi mými kotníky dostávám (spíš nedostávám). Navíc se mi začaly znecitlivovat prsty i na levé ruce.

Ve 33. týdnu mě trápily bolesti hlavy, doktorka mi doporučila magnesium, ale hlavně mi doporučila už nastoupit na mateřskou :D Je fakt, že jsem už to ranní vstávání do práce těžce nedávala.

Po nástupu na mateřskou jsem se pustila hned do praní, žehlení a zařizování věcí, na které jsem před tím neměla čas. Samozřejmě, hned na začátku jsem to přehnala a celý den stála a žehlila, večer jsem se bolestí zad ani nemohla zvednout z postele. 

Chodit ven bylo těžší a těžší, a ne tak kvůli únavě nebo tak, ale kvůli čůrání :)) Kamkoliv jsem šla, musela jsem si v hlavě promítnout, kde jsou veřejné záchody, a tak po chvíli jsem věděla, kde jsou jaké veřejné záchody v Praze, které jsou placené, které ne.. ;)

Většinu zařizování doma, jako např. postýlku jsem nechávala až někdy na 38.-39. týden, že nám to přece doma nebude stát a překážet, když ještě máme čas.. jaké bylo naše překvapení, když jsem porodila ve 37. týdnu!!!! :)) Najednou tyto věci musel zařídil manžel a jsem vděčná, že se si se vším poradil a já přijela domů k hotovému ;) Ale to už bude jiný článek :)

A. 

P. S. Lidé jsou dost netaktní, takže v průběhu těhotenství určitě přijdou poznámky na váhu a další chytré řeči - nenechte si tím zkazit náladu a myslete na to, že konečně budete mít drobečka!! 

Komentáře