"Snad jednou budu máma..." I.

Tento článek jsem napsala kdysi dávno, ještě než jsem otěhotněla, a upravila jsem ho asi 100x... ono je totiž sakra těžké vyjádřit myšlenky na toto téma do jednoho článku.. 

Máma. Slovo, které je snad nejkrásnější na světě. Přes rok a půl mi vhánělo slzy do očí (před tím mi to moc nedocházelo...) a dokázala jsem se během chvilky sesypat.. Ten pocit dokáže pochopit jenom a pouze bezdětná žena, která opravdu touží po dítěti a nejde to.

Dneska mi slovo "máma" vhání slzy do očí, protože vím, že se to blíží, že i já snad zažiju ten pocit, na který tak dlouho čekám. Občas se sama leknu, jestli jsem si to celé nevymyslela, jestli je to pravda a fakt se to děje (nejčastěji ráno si sáhnu na břicho, jestli tam fakt je :)

S těhotnými blogerkami (a nejen blogerkami ;)) se doslova roztrhal pytel..Chtěla bych vám napsat sérii článků o mé cestě k těhotenství, která ještě není u konce, protože nyní miminko čekám, a tak to s sebou přináší nové radosti a strachy, aby vše až do konce proběhlo v pořádku. 

V dnešním článku bude jen takový úvod, dále bych vám chtěla napsat o inseminaci, o IVF a o problémech/radostech/starostech s tím spojených.. 

Téma neplodnost je dneska docela velké tabu, ačkoliv tím, že se posouvají věkové hranice pro porod, se čím dál častěji setkávám s ženami, které problémy mají. Problém je ale v tom, že někdy věk vůbec nehraje roli, což je i můj případ. Začala jsem dost brzo - naštěstí. 

Tak nějak jsem pořád přemýšlela, jestli o tom napsat článek..jestli to na blog patří.. ale možná čím jsem starší, tím jsem otrávenější z toho, jak o tom lidi nechtějí mluvit, stydí se, schovávají se za jiné problémy, a to i z toho důvodu, že lidé kolem jsou kolikrát totálně bezcitní..setkala jsem se s tím, že si někdo dokonce myslí, že lidi jdou třeba na umělé oplodnění kvůli tomu, že chtějí dvojčata.. nebo protože "přece chlap je asi nefunkční" a podobné kecy..  V tomto článku jsem to tak nějak naznačila, ale pořád jsem o tom nechtěla mluvit.. spíš tak zmínit, že všechno není sluníčkové.. A stejně tak důvodem je i to, že větu "na dítě ještě času dost" slýchávám možná až moc často.. 

Pravdou je, že čím starší jste, tím hůř se to psychicky (a samozřejmě, fyzicky) snáší.. 

A navíc, prostě je to teď můj život a je nesmysl psát jen o jídle/hadrech atd. a nezmínit se o tom, co je mnohem důležitější ;)  To těhotenství se prolíná do všeho, tak pak je o to těžší skrývat.. ;)

Samozřejmě, tuto situaci znají i ženy, kterým se třeba nedaří otěhotnět podruhé/potřetí, ale nikdy nezažijí to, co zažívá žena, která ještě dítě nemá. Možná to vyznívá blbě, ale je to prostě tak. Já chápu, že pokud někdo chce druhé dítě a nejde to, tak je to prostě naprd, vesměs budete řešit/již řešíte to samé, co já, je tu ale jedno velké ALE. Rozdíl je totiž v tom, že vy už jedno dítě máte, znáte ten pocit, kdy vás dítě obejme (nebo neobejme) a řekne: "MAMINKO". Jste MÁMA. Držíte to malé klubíčko v ruce a víte, že ode dneška jste MÁMA, život se vám otočí vzhůru nohama. Bože, do dnes jsem to nezažila, ale už jsem na dobré cestě, ale měla jsem přesně chvíle, kdy bych dala COKOLIV za to, abych se k tomuto pocitu přiblížila. To je přesně jeden z těch okamžiků, kdy chápete, že ani peníze nejsou tak mocné, jak by se mohlo zdát, že prostě to zdraví je na prvním místě.. Teď, když to píšu, mi zase tečou slzy.. a nejen kvůli mně.. perfektně vím, že kolikrát se za veselou maskou ženy skrývá ten bolestivý pocit, ten pocit totální prázdnoty, kterou ostatní nechápou. Byla jsem jednou z nich, a než porodím, pořád budu mít strach. Kolikrát jsem někomu řekla, že je to OK, že "si to zase tolik neberu" nebo něco podobného, kvůli tomu, abych se vyhnula otázkám a lítosti, ne proto, že by to tak doopravdy bylo. 

Nepíšu to celé kvůli lítosti.. věřte mi, že ta stejně nikdy ničemu nepomohla ;) Píšu, abych dodala odvahu některým ženám, které třeba bojují samy a neuvědomují si, že je na čase jít k odborníkům. 

Asi chápete, že když někde čtu, že se někdo snažil půl roku/rok o dítě a nazývá to šíleně dlouhou dobou, tak mě to spíš pobaví, ale zase chápu, že pro někoho to dlouhá doba je, protože to porovnává s někým, kdo třeba otěhotněl skoro hned. Já už to vždycky budu porovnávat se sebou. Ale i přesto znám ženy, které bojovaly mnohem déle než já a ne u všech to skončilo úspěšně. Je to těžké a hrozně citlivé téma. 

Trošku vám přiblížím, co se vůbec dělo a jak to začalo:

Začala bych asi tím, že moje tělo nikdy nebylo v pořádku.. První, hodně slabé měsíčky, jsem dostala poměrně pozdě (myslím, že skoro ve 13) a dále jsem je měla šíleně nepravidelně... občas jsem šla na vyvolávací injekci, ale víc se to nějak neřešilo.. Někdy kolem 18 jsem začala brát nízkohormonální antikoncepci a brala ji cca 7 let (ani to nemusíme rozebírat, dneska bych to neudělala, ale tehdy byla doba jiná a nikdo nebyl extra poučený, co to s sebou nese)... V podstatě jen díky tomu jsem měla pravidelnou "menstruaci" (o tom, že to není "pravá" menstruace se tu bavit nemusíme...)

V roce 2014 jsem se vdávala a na konci léta antikoncepci vysadila.. Gynekoložce jsem řekla, že chci dítě, ale nějak žádné testy nebo něco nepřišlo.. Jen se hrozně divila, že moc nemám menstruaci a zase mi píchala vyvolávací injekce.. (ano, tady si můžete pomyslet, proč já, blbka, jsem si nevyhledala rovnou další pomoc, ale ono vás to prostě nenapadne, že to může něco být, když to neřekne ani doktorka...) Já jsem tak nějak tušila, že se to jen tak do pořádku nedá, když jsem s tím měla problémy vždycky..  Na začátku roku 2015 jsme se přestali chránit a snili o dítěti.. ale nic nepřicházelo.. ani dítě, ani menstruace (tedy ano, ale občasná..).. Asi každá, která si tím prošla ví, že nejhorší je to čekání.. No... a na konci roku 2015 jsem toho měla už docela dost.. doktorka mi pořád říkala, že jsem v naprostém pořádku, ale rok utekl jako nic a já jsem neotěhotněla? Divný..  Někdo si řekne: "No a co? Vždyť jste mladí, času dost.. bla bla bla..."

Tady u toho bych se chtěla pozastavit.. Víte, vy totiž nevíte. Nikdo, kdo si neprošel touto fází zoufalosti neví a nerozumí. Může tušit, může se snažit se vcítit do situace, ale neví. A právě o to jde.. Všechny ty rady kolem, všechny ty řeči o tom, jak jsme mladí, že máme času dost, že není kam pospíchat, pak následné dotazy po roce, že jako kdy bude to dítě, jestli se snažíme, jestli se chráníme... DOST!! To je tak jediné, co každému chcete říct.. 

Víte, když jsem byla na jedné narozeninové oslavě a seděla jsem vedle ženy, se kterou jsme se dotkly tématu dětí - že ona ještě nemá, já taktéž ne.. tak nějak opatrně jsme se dostaly k tomu, že vlastně obě chceme a ona mi řekla, že je objednána na prohlídku ke "speciálnímu" lékaři.. Já jsem se jí tedy svěřila, že já už k takovému odborníkovi chodím (tehdy) přes rok a čekám na lepší vyhlídky.. Její výraz se nedá moc popsat.. Jí bylo 37.. Mně 28... Ona nechtěla věřit, že se bavíme o tom samém problému, a tak ostýchavost šla stranou a bavily jsme se o tom docela dlouho.. ptala se, já odpovídala.. Pointa: 

Není to o věku. Nikdy si nenechte od někoho nakecat, že jste moc mladá na to, abyste měla problémy. Vždyť je to blbost. Pokud cítíte, že něco není v pořádku, řešte to. Já jsem to začala vážně řešit ve 27, ačkoliv jsem to měla začít řešit dřív, ale ono vás to prostě nenapadne, kam se obrátit, prostě nevíte...  Kamarádky jsou třeba jen o pár let starší a již to také řeší. 

Teď si na chvíli odmyslete, že se tu bavíme o neplodnosti a představte si jakoukoliv svoji situaci, ve které právě jste. Rozhodujete se, kam na střední školu/vysokou školu a každý kolem vám chce radit, co by pro vás bylo nejlepší? Máte dlouholetého přítele a neustále posloucháte otázky, proč jste se ještě nevzali a kdy bude svatba a "on si vás nechce vzít?" Nebo už spolu máte i dítě a brát se prostě nechcete? Nebo už jedno dítě máte a každý se ptá, kdy bude další? Nebo se od vás prostě očekává víc nebo jednoduše něco, vy nechcete? Každý radí, každý to ví lépe než vy, každý je chytrý jak rádio a VÍ...? :) Tak tohle je to samé.. akorát prostě v každé fázi života je NĚCO.. vždycky se něco řeší.. ;) Navíc je dobré si uvědomit, že některé záležitosti s vámi dotyčná/dotyčný prostě řešit nebude, může se stydět, může být prostě nepříjemné o tom mluvit, může to být nejen nepříjemné, ale i bolestné.. Měla jsem momenty, kdy jsem o tom nedokázala moc mluvit, protože mi to prostě hned vhánělo slzy do očí (třeba po tom, co se něco nepovedlo...)..A já jsem řešila jen to, že chci dítě.. 

Víte, jaký je můj "oblíbený" "kec"? NEMYSLI NA TO, ONO TO PŘIJDE. Bych vždycky někomu nafackovala, fakt :D Právě proto říkám, že kdo to neprožil - nerozumí.. Kor když nemáte psychický problém a neotěhotníte, když odletíte na vytouženou dovču a uvolníte se..  Když už se v tom plácáte třeba dva roky, a někdo i víc, tak na to prostě nejde nemyslet. A ne, nemůžu se vykašlat na práci a odjet cestovat, abych na nic nemyslela. A ne, že půjdu na kurz vaření mi rozhodně nepomůže tak, jak si někdo myslí. Je to zaneprázdnění hlavy na jeden necelý večer.. ;) Já vím, že takto spousta párů ten problém opravdu "vyřešila", prostě to přestali řešit - ale neznám pár, který by to přestal řešit, aniž by se o něco nepokusil. Já vím, že pak najednou třeba po pár letech to dítě přišlo samo.. ale jsou prostě jisté faktory (třeba v mém případě), kdy můžete počkat z "psychického" hlediska, ale ne z lékařského.. Ano, až vyzkouším všechno a ono to nedejbože nepůjde, tak pak se začnu "smiřovat".. Ale já jsem se jen tak smířit nehodlala - a jak jsem již zmínila výše, já jsem přesně byla ta, u které nešlo o psychický problém, ale zdravotní (samozřejmě, co si budeme, ovlivňuje to i psychiku...)

Já vím, že jsou páry, které děti prostě mít nemohou a je mi jich líto. Strašlivě líto. Já vím, že tu prázdnotu nejde jen tak zaplnit. Ničím. Ano, je tu možnost adopce, je tu možnost náhradní matky, ale ruku na srdce - to se přece nedá srovnat s darováním života... Toto je ale naprosto jiné téma. 

Jak už jsem psala v tomto článku, tohle prostě pro MĚ není ta situace, kdy si řeknu, že lidé se mají i hůř, že někdo bojuje o přežití, někdo má rakovinu, děti v Africe mají hlad a že můžu být šťastná, že se mám relativně dobře. Ne, toto je o mém stavu. Jenom a pouze o mně a o mém manželovi - o naší budoucí rodině. Takže ne, sobecky mě nikdo jiný ve světě nezajímal. 

"Zajímá" a strašlivě mě rozčiluje a mrzí ta "neférovost", kterou vidíte dennodenně.. Feťačky s dítětem, ženy, které o dítě nestojí, páry, které se k dítěti chovají tak, že by opravdu dítě mít nikdy neměli... toto je právě to, co "zajímá" mě.. Stejně tak jako "dáme feťákům zadarmo stříkačky, aby dál nikoho nenakazili", ale že je IVF hrazeno jen 4x za život a že i tak je to docela pálka, to je asi OK.. Ale to je zase trochu jiné téma a jen bych se rozčilovala... 

Víte, mám kamarádky, které vědí o tom, co prožívám a tento pocit nezažily. Mám ale i kamarádky, které se s tímto problémem právě také potýkají a vědí naprosto přesně, jak mi je. A mám taky rodiče, kteří se o dítě (ségru) snažili 3 roky, takže vědí, jak mi je, akorát jsem teda musela kápnout božskou, že to prostě bez pomoci lékařů nepůjde, jinak bych se taky otázek nezbavila ;) 

A přesně, jak jsem již zmínila výše, kamarádky, kterých se toto téma osobně nedotklo, mě vyslechly, případně politovaly (v dobrém) a zajímaly se (pro někoho to již znamenalo se zaměřit více na sebe). Ale u kamarádek, které řeší to samé, je to jinak. Prožívaly jsme to samé. Neříkám, že máme naprosto totožné případy, protože tomu tak není, příčin neplodnosti je totiž asi trilion.. Ale přesně mi rozuměly, že nechci slyšet žádné "času dost". Přesně věděly, že na to prostě nejde nemyslet. Přesně věděly, že pes sice může pomoct, ale jen dočasně, o psa se sice staráte, ale není to dítě, neřekne vám "maminko". 

Víte, mám trochu pocit, že pokaždé, kdy já narazím na ženu, která prožívá to samé, či ta žena narazí na mě, tak se je to obojetná velká radost. Ano, radost, i když to asi zní divně. Protože si můžete promluvit s někým, kdo vám rozumí. S někým, kdo je ochotný o tom mluvit. Všechny jsme se zatím shodly na tom, že kamarádky, které říkají, že "bude to dobré", "snaž se na to nemyslet" atd. to myslí dobře, mají nás rády,  my víme.. ale to prostě není to, co chceme slyšet. Většinou si vyměníme nějaké zkušenosti, je zajímavé se dozvědět, kdo byl na jaké proceduře (a později u lékařky zjistit, proč se pro mě třeba nehodí) atd. .. Naposledy třeba si mě vyhledala jedna kolegyně, která se dozvěděla, jaký mám problém a decentně mě poprosila, jestli bychom si o tom mohly promluvit. Neodmítám.. vím, že je to prostě potřeba.. je třeba o tom mluvit.. Zjišťuju totiž, že to fakt pomáhá... 

A ano, nestydím se přiznat, že když jsem se dozvěděla, že je některá z kamarádek (ale i jen známá) těhotná, tak jsem z ní sice radost měla, ale ten červíček smutku ve mně byl.. proč ne já? :(  A když už jsem otěhotněla i já a kamarádka ještě stále ne, tak i v ní jsem pocítila tu radost smíšenou se smutkem.. 

Hormonální léčba? Inseminace? IVF? O tom si povíme příště. 

Pokud třeba máte nějakou otázku a chcete, abych na ni v dalším článku odpověděla, klidně napište do komentáře nebo na sororessa@gmail.com A klidně napište, i pokud otázky nemáte, ale chcete se svěřit. 

A. 

Komentáře

  1. Dobry vecer. Vim o cem mluvite, take min. 1 rok se snazime a nic. A ty reci okolo jsou nekdy na palici. Tak v duchu vzdy doufam, ze dalsi mesic menses nedostanu a budu v tom a ono vzdy nic. Take nestresuj se atd. Nejde to. Vzdy to ve Vas hloda. No budeme zkouset dale.☺ Hezky vecer. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý večer, pravdou je, že já jak jsem menses častěji neměla, tak pro mě "nedostat to" vlastně nic moc neznamenalo, bylo to pomalu "normální", o to to bylo horší, že jsem si udělala snad trilion těhu testu..

      V dalších článcích napíšu o mých zkušenostech, jak jsem bojovala ;)

      Budu Vám držet palce!!

      A.

      Vymazat
  2. V prvom rade ešte raz gratulujem.
    Viem, čo si asi prežívala a čo asi prežívaš teraz. Som veľmi rada, že o tom píšeš. Ja zo svojho okolia nepoznám nikoho, kto by o tom hovoril. A odvahu dávaš, tak pevne dúfam, že k odborníkom sa vrátime a ešte to skúsime. A máš pravdu, nie je to o veku, je to o tom, byť matkou. To zúfalstvo nepochopí každý. Ten "kec " poznám tiež, ale keď sa snažíme viac ako tri roky, nedá sa na to nemyslieť. To u nás je problém aj psychický. U nás to všetci vedia, aj kamarátky. Ale tie už majú po dve deti a iné starosti. Snažím sa tešiť z každého miminka, aj keď najprv plačem zo zúfalstva. Tak máme psíka a vďaka Bohu za neho. Mne to veľmi pomáha. Držím palce, nech to všetko spolu zvládnete a budete držať miminko v náručí. Ja sa zmierujem s tým, že to nikdy nezažijem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju :-*

      a víš přesně, jaký máte problém nebo se to nepovedlo přesně určit? já bych určitě jen tak nevzdávala.. vím, že je to zoufalé, ale věřím na dobré konce.. ;) už dopisuju článek o mém pokračování..

      klidně mi napiš do mailu sororessa@gmail.com, kdyby sis o tom nějak chtěla víc "promluvit"/napsat..

      budu vám držet palce!! :-* každý si to štěstí zaslouží!

      Vymazat

Okomentovat