Když žena vydělává víc...

Dnes o něčem, co pořád není úplně typické. 

Když se podívám na páry ve svém okolí, tak většinou jsou ze stejného nebo podobného prostředí. Mám tím na mysli:  právník a právnička, manažer prodeje a asistentka prodeje, doktor a doktorka, umělec a umělkyně, taxikář a kadeřnice, zedník a pošťačka. Vydělávají podobně stejně, anebo chlap vydělává o něco víc. 

Řekněme, že já dělám něco podobné právničině. Není to úplně ono, ale pro představu stačí :-)  A většinou pozoruji překvapené reakce, když řeknu, že manžel je automechanik. Ne, nemá vlastní firmu. Je to prostě automechanik :-)  

Vynechám tu část, kde se ptají, jak si můžeme rozumět a vždyť "je to přece jiný svět".  (Ano, je, a je to super.) 

U těch, s kým se pak poznáme lépe, často následuje "a nevadí manželovi, že vyděláváš víc?"   Nemusíme zmiňovat, kdo kolik vydělává, ono to víceméně vyplývá z povahy práce. 

Upřímně? Jistě to nevím.  Věděl to od samého začátku. Tedy věděl, do čeho jde. A říká, že mu to nevadí, tak mu věřím :-)

Jak to vnímám já: Jsem workoholik, svoji práci miluji, a to, že přináší peníze je prostě bonus navíc. I některé koníčky, co mám, shodou náhodou vydělávají. Je to prostě náhoda. Shodou jiných náhod, jeho profese není úplně nejvíc vydělávající, a navíc ani jeho koníčky nevydělávají, spíš peníze žerou :-)     *Nemyslím si, že je spravedlivé, že např. právníci a učitelé vydělávají naprosto rozdílné částky, přitom je přinejmenším sporné, čí profese je přínosnější (berme to obecně, žádné konkrétní příklady). 

Jelikož se (teď již) manžel na začátku našeho vztahu stěhoval ke mně, tak jsme též věděli, že jeho plat nepokryje ani hypotéku, co mám (resp. teď již "máme", i když je pořád psaná na mě :-) 

Probrali jsme to, došli k závěru, že kdybych z jakéhokoliv důvodu nemohla pracovat, tak má možnosti vydělávat více (např. řídit kamion a jezdit do zahraničí, řidičák a profesák na to měl). Ale že to aktuálně není zapotřebí, tak proč se trápit. Já přece dělám, co mě baví, netrápí mě to, a zároveň on dělá, co ho baví. 

A takhle žijeme :-) Já "někde v pozadí" vím, že kdyby náhodou, uživí nás.  On ví, že s jinou práci bych nebyla tak spokojená. Občas si postěžuje, že pracuji zas víc než jindy, tak to je znamení toho, že musím zvolnit. 

Proč si myslím, že to u nás funguje? I když naši rodinu "živím", pořád jsem žena, a tedy: 

- nenosím těžké věci  (jasně, když je zrovna manžel na víkend pryč, tak klidně v bytě přestěhuji veškerý nábytek sama, ale když je doma, tak mám problém zvednout i židli)
- neměním žárovky
- nemontuji nábytek (ikeu ale miluji! :-)
- nemyju okna (zastávám názor, že pro ženu to není bezpečné, a i když okna často myjí ženy, já si nemyslím, že je to ženská práce)
- neřídím, když se jede s rodinou (v mých očích to má dělat "chlap rodiny" :-)
- co víc, i když v poslední době jezdím do práce autem (a tedy řídím sama), zásadně netankuji   (žena nemá smrdět naftou, je mi líto)


A takových věcí je mnohem víc. Navíc, s manželem máme stejné slovo při rozhodování, co budeme dělat / kupovat, a je úplně jedno, kdo to platí  (to, že často "vyhraju" je jen díky "argumentačním schopnostem" :-)   Velmi často u jiných párů slyším: "já to platím, a proto o tom rozhoduji já" - bože, kdybych aspoň jednou to manželovi řekla, asi by přesně od té chvíle nic nefungovalo.

Podle mě není nic špatného, když chlap nebo žena převezmou nějaké typické role toho druhého, ale v těch ostatních nechají druhému jeho typický prostor. A bavit se o tom - že oba dva jste si toho vědomi, nevadí vám to, případně, co dělat, aby to nevadilo.

Co si o tom myslíte vy? 

S.

Komentáře