I tohle je život..

Sedím u doktorky, která mi na vytištěné prezentaci ukazuje, jaký může být další postup a najednou si uvědomuju, že ji vlastně už vůbec neslyším a přes slzy na žádnou prezentaci nevidím, ačkoliv jsem se to tak snažila držet v sobě... V hlavě mi běží jen "proč já? proč sakra já? proč už to trvá tak dlouho? čím jsem si to zasloužila? co je špatně? co dělám špatně? sakra, proč???"... Ona se na mě podívá, podá mi kapesníčky a další hodinu s ní mluvím, ale nedokážu se uklidnit... Že se někdy zhroutím u doktorky mě nikdy nenapadlo... Na večer mám naplánovanou akci, ale ani když se vracím do práce, tak nedokážu zastavit slzy..v metru stojím v růžku, aby mě vidělo co nejméně lidí... Nedokážu zamaskovat červené oči a červený nos, ačkoliv make up nějakým zázrakem drží a nevypadám jako panda... Manžel mi nebere telefon.. s nikým jiným mluvit nechci.. Snažím se přejít na jiné myšlenky, ale mám toho plnou hlavu a nejde to... Manžel mi konečně volá nazpátek, ale to už jsem nějak uklidnila a musím mu říct, že mu to povím potom, protože jinak očekávám další potok slz, a to se mi zrovna v práci nehodí..i tak mám co dělat, abych to zvládla.. Akci neruším...zřídím se tak, že alespoň pro ten večer a noc vůbec nevím, že mám nějakou starost.. cítím stud? ne.. prostě to bylo potřeba... bylo to určitě lepší než probrečený večer... 



Každý smutek je strašný teprve ve srovnání s něčím jiným. Mohla bych se uklidňovat tím, že nemám žádnou smrtelnou nemoc, že vlastně ve výsledku se nic moc neděje a že mám zdravou rodinu, a to je hlavní... Mohla bych si říct, že se děti v Africe mají hůř než já, týrané ženy taktéž a tak dále a tak dále... Ale většina z nás ví, že to tak nefunguje.. prostě to nepomáhá...cítím se tak strašně prázdná, že žádná z rad jako "když vás přepadne splín, zachumlejte se do deky, dejte si perníkové latté a svět bude hned lepší".. nepomůže.. nebude.. Možná bude, když bych řešila, že zrovinka budu mít další akci a nemám na tu akci co na sebe... ale tohle žádné kafe nevyřeší... 

Je to období, kdy chvilku máte chuť něco rozbít a další chvíli skončíte v slzách... Vaše okolí nic neví, ale tak nějak může tušit, ale vy se tváříte, jako když se nic moc neděje, protože prostě nechcete odpovídat na otázky... 

Chápete, že je prostě blbě, když vám doktorka po roce, kdy za ní chodíte řekne, že už jí také trhá srdce se na vás dívat, že je jí to prostě strašně líto, ale že "obyčejné" možnosti v podstatě došly a rozhodnutí jsou jen na mě... Doktorka mi řekla: "A., teď je to jen o vás.. bavte se, dělejte, co chcete.. jděte s manželem na diskotéku, jeďte do wellness, kupte si nové šaty, kupte si zvířátko, dejte se dobré jídlo..." Vlastně mi popsala krásný život :)) krásné doktorské nařízení, co víc si přát... Jenže jsem prostě prázdná... nic mi nedělá radost, nic mě nemotivuje..

Od té doby, co jsem byla u doktorky uplynul měsíc... Opravdu se snažím na nic nemyslet, dělat si radost... ale to víte, že jsou večery, kdy si něco přečtu/něco vidím/něco mi někdo řekne a místo "hned přijdu do postele a pustíme si film" mě manžel hladí po vlasech a utírá mi slzy než usnu... Změní vám to pohled na dost věcí.. fakt přestanete něco řešit, protože prostě chápete, že je to fakt jedno..   

Mám chuť dát facku každému, kdo mi řekne, že mi rozumí, ačkoliv to nikdy nezažil... já to jako chápu, co jiného má říct.. ale ne.. už to neříkám ani sama, radši někomu řeknu "neumím si představit, jak se cítíš, jaký to je, ale jsem tu pro tebe..." než dělat, že rozumím... Sama vím, že někdy se prostě chci vcítit do něčí situace, ale zároveň, po své zkušenosti vím, že ať se budu sebevíc snažit, tak pokud se to nestalo mě, tak nevím.. nevím, co se člověku honí v hlavě, nevím, jestli je doma večer sám taky tak pozitivní, jako v tuhle chvíli se mnou...(protože sama vím, že se někdy chovám jinak, nechci nikomu ukazovat smutek, nechci lítost, nechci nechci nechci...  

Roku 2016, máš poslední měsíc a půl se předvést, jinak jseš ofiko hodně blbej rok. 

A. 

Komentáře

  1. To je smutný článek, ale život není peříčko....Díkybohu nevím jak se cítíš, ale nesčetněkrát jsem to viděla, jsem zdravotní sestra. Nevím co se stalo, ale držím z celého srdce palce a hlavně ať máš kolem sebe spolehlivou milující rodinu.

    OdpovědětVymazat
  2. Netuším, jak se cítíš, ale je mi hrozně líto, že se tak cítíš:( Život není jednoduchý a pro každého jsou nejhorší ty problémy, které sám prožívá, proto je snadnější říct "vím, jak se cítíš" a zároveň si myslet, že to zas tak hrozně být nemůže. Ale je. Hlavu vzhůru. Ať se děje cokoliv, život jde dál a ono zase bude dobře. I když si to teď nemyslíš. Mohla bych tě utěšovat dětma v Africe, ale jak sama říkáš, nemá to smysl. Časem to přejde. Ne třeba úplně, ale aspoň částečně. Chce to čas. A pokud cítíš, že potřebuješ brečet, prostě breč. Až jednou pocítíš, že slzy není třeba, nebude jich třeba. Všechno se dá nějak vyřešit. Hlavu vzhůru, život jde dál a i když se ti něco, co si přeješ, nedaří, věřím, že život ti to vykompenzuje zase něčím jiným...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-* Když to jsou takové věci, které se prostě nedají nahradit.. smířit se ano, ale ne nahradit..

      Vymazat
  3. Ja ti myslím rozumiem. U mňa je to 2 1/2 roka od tej prvej návštevy u doktorky. A nič nepomáha. Psíka budeme mať 20 mesiacov a žiadny zázrak sa nestal. Okrem toho, že je to zlatíčko. Manžel mi ho kúpil na Valentína, aby som to stále neriešila. A ja už sa i kamarátiek stráním. Majú iné starosti ako ja. Tak to prežívam len s manželom. Neviem čím ťa potešiť, neviem čo ti poradiť. Kto nezažije tú bezmoc, nepochopí. Jedine asi veriť v lepšie zajtrajšky a ďakovať za lásku svojich blízkych. Ja sa s tým snažím zmieriť. Môj manžel ešte verí :(. Prajem ti, aby sa ti to, čo si praješ, splnilo. Aby si mala silu veriť. Tak trošku som sa otvorila. Snáď nevadí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, myslím, že mi rozumíš ;) Věřit se musí.. já věřím.. pořád budu.. ještě nemám vyzkoušené všechno a rozhodně zkoušet budu.. tohle prostě nevzdám ... ;) A i Tobě přeju, aby se sen stal skutečností.. Budu nám držet palce :-*

      Vymazat
  4. A., moc mne mrzí čím procházíš. Život nám ukládá spoustu překážek, ale my musíme ukázat, že jim dokážeme čelit a překonat je. Já se o to krůček po krůčku snažím, asi úplně ve špatném pořadí, a celkem se daří. Věřím, že všechno dobře dopadne a třeba to nebude přesně tak, jak sis přála, ale určitě to bude skvělé taky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-* I tobě přeju hodně štěstí ;)

      Vymazat
  5. Asi tuším, co v sobě řešíš. Ač se to netýká mě, tak mám kolem sebe pár kamarádek, které si tím prošly. Jedné to trvalo 5 let. Asi nemá cenu radit, tak jen napíšu to, co bych dělala já. Já bych poslechla doktorku, prošla s ní tu prezentaci možného postupu znova, nadechla se a šla do toho i za cenu, že je to ta horší cesta k cíli. Kolem mě to tak v nedávné době udělaly 3 kamarádky a mají to, co chtěly a jsou šťastné. Ty nepříjemnosti kolem toho procesu časem zapomeneš, a když věda pokročila tak, že ty možnosti existují, já bych se jim osobně nebránila. Ale pouze, pokud bych si byla na sto procent jistá, že je to to, co opravdu chci. A to jsem prosím přírodně orientovaný člověk, který by jinak nespolkl dobrovolně ani pilulku na bolest. Moc ti držím pěsti! (A doufám, že jsem to neodhadla úplně mimo)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě jsi neodhadla mimo ;) Špatně se o tom píše, špatně se o tom mluví, ačkoliv je to součást života.. a třeba jednoho dno o tom napíšu více.. Taky jsem ji poslechla.. nakonec mi všechno dořekla.. ale to je právě to, že já si říkám, že jsem smířená, ale ono když už jsem postavena před hotovou věc, tak se moje fantazie totálně rozešly s realitou a já to nezvládla... To přejde.. a to víš, že se nezastavím ;) Díky moc za zprávu :-*

      Vymazat
  6. Neodporucam umele oplodnenie. Este to chvilu nechajte na prirodu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že takto bez podrobností není dobré něco radit ;)

      Vymazat
  7. Moc mě to mrzí za tebe. Držím pěsti a spoustu pozitivní energie, ať vám to vyjde.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat