A proč jsme se vlastně přestali/y bavit?

Tohle je téma, nad kterým jsem se už několikrát pozastavila, protože život přináší různé situace.. Tenhle rok jsem s jedním člověkem skoro přestala komunikovat, ke druhému jsem se "vrátila".. A ulevilo se mi. A proč?

Ať si kdokoliv namlouvá co chce, tak i velmi dobří kamarádi se někdy přestanou bavit, protože prostě život každého se odvíjí jinak a člověk jde jinou cestou, takže rozhovor pak probíhá jen na úrovni "Jak se máš?" "Pořád stejně.." a dále si již nemáte co říct, protože víte, že ať tomu jedinci budete vyprávět cokoliv, tak vás v podstatě nepochopí, protože žije v "jiném světě", vaše problémy/radosti nikdy nezažil a vlastně vás ani moc nechápe... A mně tento styl kamarádství moc nevyhovuje..nechci se přemáhat někoho kontaktovat, když pak vlastně ani pořádně nevím, co si s tím člověkem říct.. Spousta rozhovorů proběhne čistě ze slušnosti, "ozval jsem se" - mise splněna...  Nějakou dobu mě to opravdu zatěžovalo.. Až ten člověk mi řekl, že vlastně ani moc nechápe, co se mezi námi stalo, proč jsme přestali komunikovat (s upřímným údivem)? A já jsem vysvětlila, že prostě žijeme až moc odlišně..a ačkoliv je to smutné, tak si v podstatě nemáme co říct.. Smutné je také to, kdy to ta protější strana uzná, že je to pravda.. Na druhou stranu člověk pocítí úlevu, že se nemusí "přetvařovat"..prostě někdy to nevyjde..

Jenže se stává i naprostý opak... Kontaktovala jsem jednu kamarádku, se kterou jsem se kdysi bavila opravdu hodně..trávily jsme spolu dost času..a pak jsme se prostě bavit přestaly. Jenže když jsem o tom dlouho a usilovně přemýšlela, tak jsem vlastně nepřišla na důvod, proč jsme se přestaly bavit.. :D A když jsem se jí ozvala, tak nebudu přehánět když řeknu, že jeji radost byla fakt velká. Bylo to shledání po letech a po několikahodinovém kecání jsme zjistily, že si máme dost co říct, umíme si poradit a podpořit. A když jsme se bavily o tom, proč jsme se vlastně přestaly bavit, tak ani ona nevěděla :D... 

Přátelství, zvlášť, pokud jsou opravdová, si člověk musí doopravdy vážit. Jenže někdy to prostě nevyjde a ačkoliv je třeba těžké si to přiznat, vztah vás začne spíš zatěžovat a skomírá..připadáte si uvězněni a říkáte si, proč se vlastně nechcete kamarádce/kamarádovi ozvat.. po další "povinné" schůzce jste spíš přešlí než plní radosti.. má to cenu...?

Btw, to jsou přesně ti "přátelé", o kterých jsem pak třeba musela přemýšlet, když jsem dělala seznam hostů na svatbu - nechci je tam, ale je neslušné je nepozvat... 

Zažili jste někdy něco podobného? Jak jste to vyřešili? 

A.


Komentáře